Anthurium s nepříliš vžitým českým jménem toulitka, patří mezi nejosvědčenější rostliny do bytu i k řezu. Možná pro vás bude překvapením, jak je tento rod bohatý, anturií už byla popsána téměř tisícovka druhů. Všechny pocházejí z tropické Ameriky, od Mexika až po jižní části Peru a Brazílie včetně okolních ostrovů. Nejvíce druhů roste na severu Kolumbie, v oblastech, které patří mezi nejdeštivější části světa. Více než tři čtvrtiny všech anturií roste na stromech jako epifyty, další druhy se vyskytují na skalách a skalkách, na prudkých stráních a jen málo jich najdeme na zemi.
Z toho vyplývají i požadavky na pěstování – anturia sice potřebují vyšší vzdušnou vlhkost a poměrně často zalévat, ale velmi špatně snáší, když jim necháte stát vodu v misce pod květináčem – pak trpí hnilobami kořenů a hynou. Je to logické – v přírodě, kde na ně prší několik hodin denně, voda rychle odteče a kořeny osychají a mohou dýchat.
Ozdobné květem i listem
Anturia jsou oblíbená především pro svůj neobvyklý tvar květu – správně květenství z mnoha drobných kvítků, kterému se říká palice. Palici chrání nápadně barevný, blanitý toulec, který se postupně rozvine. Není však zdaleka u všech druhů krásně červený, růžový nebo lososový, naopak, většina anturií má květenství malá, zelená, bělavá nebo nepříliš vábně hnědozelená. Mnohé druhy mají mnohem hezčí plody než květenství, jsou to dužnaté velké bobule nápadně červené, fialové, růžové či bílé barvy.
Několik desítek druhů se také pěstuje pro atraktivní listy. Anthurium leuconeurum, A. crystallinum nebo A. grande mají listy sametově tmavozelené, zdobené bílou žilnatinou, jednobarevně zelený, ale nápadným příčným zvlněním ozdobný list má třeba A. veitchii. Jiné druhy mají listy prstovitě dělené, srdčité, drobné nebo obrovské – i tři čtvrtě metru v průměru. Největší listy má A. warocqueanum, v přírodě byl změřen list téměř tři metry dlouhý, visící ze skály u vodopádu. Anturia jsou však zajímavá i růstem, nejčastěji bývají listy uspořádané v přízemní růžici, některé druhy tvoří kmínky, najdeme mezi nimi však i liány, nebo druhy hnízdovité (ty bývají epifytní, což znamená, že rostou na stromech).
Nejžádanější druhy
V našich květinářstvích se, bohužel, můžeme setkat většinou jen se dvěma druhy, oba patří k těm, která se pěstují pro květy. Známější a rozšířenější je kolumbijské Anthurium andreanum. Původní druh se moc nepěstuje, avšak bohatství odrůd je úctyhodné. Do Evropy byl tento druh dovezen v roce 1867 a od té doby se hlavně němečtí a nizozemští šlechtitelé předhánějí, kdo představí další novinku. V poslední době jim však zdatně konkurují pěstitelé na Havaji, kde v současnosti vzniká nejlepší šlechtitelské centrum světa.
Hybridy A. andreanum se dělí na dvě skupiny odrůd. Jedna byla vyšlechtěna jako odolné hrnkové rostliny, které jsou vhodné do bytů, zvládnou i sušší vzduch, téměř netrpí chorobami a kvetou v průběhu celého roku. Květenství mají poměrně malá, na kratších stoncích, ale zajímavých tvarů. Celé rostliny jsou kompaktní a hustě olistěné. Toulce bývají barevné, palice rovné a světlé. Druhá skupina kultivarů šlechtěná k řezu má květenství často velikých rozměrů, velmi pevná, lesklá a na dlouhých silných stoncích. Toulce jsou v široké škále barev, od bělavé, nažloutlé, zelenavé, přes všechny možné odstíny růžové a lososové po tmavočervenou, některé odrůdy i vícebarevné.
V květinářstvích si můžete běžně koupit i Anthurium scherzerianum. Pochází ze Střední Ameriky od Guatemaly po Kostariku a k řezu se používá jen výjimečně. Pěstují se opět výhradně jen hybridy, šlechtěné na bohatost a velikost květů. Květenství má většinou červený (někdy oranžový nebo bílý) oválný toulec, sklopený dolů, palice mívá stejnou nebo podobnou barvu jako toulec, je úzká, většinou zakroucená a trčí vzpřímeně nahoru. Toto anturium vykvétá zjara, s každým novým listem tvoří základ dalšího květenství, takže čím má rostlina více listů, tím vytváří větší počet květenství. Staré a dobře pěstované trsy vypadají skutečně nádherně, je však nutné k této rostlině přistupovat jako k živé bytosti, která s námi sdílí interiér, nikoliv jako ke spotřebnímu materiálu, který odkvete a vyhodí se – jak je to bohužel v poslední době zvykem.*
Text a foto Romana Rybková
Více informací a fotografií naleznete v tištěné verzi časopisu Floristika 3/2014.
