Liány jsou popínavé rostliny, které využívají oporu k tomu, aby dosáhly do výše zajišťující jim dostatečné množství světla. K vystoupání jim slouží kmeny stromů, skály, umělé konstrukce či se jen proplétají větévkami keřů a využívají k tomu různé strategie. Některé se pouze pasivně opírají a zachycují o okolní vegetaci různými ostny, trny nebo alespoň pevnými trichomy, kořenové liány vytvářejí příčepivé kořínky, další se kolem opory spirálně ovíjejí a nejdokonalejší jsou rostliny vybavené úponky.
Bougainvillea a méně známá Pyrostegia
Kdo alespoň jednou v životě navštívil v létě jižní Evropu, tak jistě nepřehlédl mohutné liány zářící do daleka neonovými odstíny růžové červené a oranžové. Brazilská liána Bougainvillea umí kvést tak bohatě, že překryje zelené listy a strhne na sebe pozornost, ať roste kdekoliv. Ovšem nenechte se zmást, tyto barvičky nejsou květy, ale listeny, které na větvičce vydrží mnohonásobně déle než drobné nenápadné bílé kvítky. Není však třeba bát se rozměrů, Bougainvillea se dá velmi dobře seřezávat a pěstovat v nádobě i jako bonsaj. Aby dobře kvetla, vyžaduje následující podmínky. Prvním je dostatek světla, prospěje jí během léta umístění na terase nebo balkónu na prudkém slunci (po zimě je však třeba rostlinu postupně zvykat, aby se nespálila). Druhým je potřeba jarního přihnojení draselnými a fosforečnými hnojivy. Do třetice ji musíte zimovat na chladnějším místě (5–12 ºC, podobně jako třeba pelargonie) a nejméně na dva měsíce výrazně omezit zalévání, jinak nevykvete.
Podobné požadavky má další brazilská kráska Pyrostegia venusta. Lidové jméno „flame vine“ přeložené jako plamenná nebo hořící réva není třeba komentovat, oranžové květy bývají až 7 cm dlouhé. Nároky má podobné jako Bougainvillea, je však teplomilnější na přezimování (10–15 ºC) a nepotřebuje tak výraznou periodu sucha.
Mandevilla – módní květina posledních let
Dalším tipem ze Střední a Jižní Ameriky je mandevila z čeledi Apocynaceae. Z asi stovky druhů se jich pěstuje jen několik, spíše se prodávají jejich kříženci. Brazilský druh Mandevilla splendens je asi nejčastěji pěstovaný. Tato až 3 m velká liána má lesklé, až 20 cm dlouhé úzce oválné listy s výrazným zvlněním mezi žilnatinou. Květy velké jako dlaň jsou široce rozevřené, sytě růžové se žlutým středem. Křížením s M. sanderi vznikl bohatě kvetoucí a v současné době asi nejprodávanější kultivar M. × amoena ´Alice du Pont´ s širším zvlněným listem a asi 10 cm širokými, tmavorůžovými květy. Dalším pěstovaným druhem je pak M. suaveolens (syn. M. laxa), oproti předchozímu o něco vzrůstnější a její květy jsou pouze bílé, velké a krásně voní po jasmínu.
Liány sázíme do větších nádob do živné a kypré kompostové země. V době růstu živiny doplňujeme granulemi nebo tyčinkami. Nutná je konstrukce, po níž se budou popínat, někdy se pěstují i v závěsných nádobách jako převislé. V létě se skvěle uplatní jak ve světlých atriích a zimních zahradách, popřípadě u okna obývacího pokoje, tak i ve světlém polostínu v zahradě. V zimě jim dopřejeme odpočinek na světle a při teplotách 10–15 °C, zjara je hluboce seřízneme. Některé druhy a kultivary opadávají. Mandevily se snadno řízkují ve vlhku a v teple, zakoření i ve sklenici s vodou.
Pozor – mandevily jsou jedovaté rostliny. Při poranění vytéká z listů a stonků jedovaté mléko. Rozhodně nesmí být v dosahu malých dětí a domácích zvířat.
Stará dobrá Hoya od babičky
Ze stejné čeledi Apocynaceae, ale z jiného kontinentu pochází oblíbený a často pěstovaný asijský rod Hoya zahrnující zhruba 200 druhů rozšířených od Himálaje přes celou subtropickou a tropickou Asii a ostrovní řetězce až do Austrálie. Většina druhů jsou epifyty nebo žijí přisedle na kamenech, mnohé jsou i ovíjivé či ze stonků kořenící liány, které buď po celý život koření „normálně“ v zemi, nebo po čase kontakt se zemí ztratí a přestěhují se na kmeny stromů (hemiepifyty). Nejčastěji pěstovaným druhem je určitě H. carnosa, domácí od Číny a Japonska po jižní Malajsii s široce oválnými až eliptickými zašpičatělými listy. Kultivar ´Tricolor´ je má zdobené růžovými a bílými plochami a ´Crispa´ pokroucené. Barva květů se pohybuje mezi bílou a masově červenou.
Pěstování je velmi jednoduché. Běžným druhům, jako je např. H. carnosa, H. bella postačí jakákoli prodávaná směs pro pokojové rostliny, epifytní druhy prospívají navázané na tenké podložce z rašeliníku na větvích nebo v košíčcích vyplněných epifytní směsí jako pro orchideje. Nejsem příznivcem hydroponie, ale je třeba říci, že zmíněný druh nejen skvěle roste, ale i nejbohatěji vykvétá, je-li pěstován hydroponicky. Popínavé druhy potřebují konstrukci, alespoň v podobě drátěného oblouku. Teploty postačí pokojové, u druhů pocházejících z tropů by neměly poklesnout pod 18 °C. Druhu H. carnosa nevadí ani pokles na 0 °C, pokud není současně příliš zalitá. Zálivka epifytů a tropických druhů musí být celoročně pravidelná, subtropické druhy mají v zimě rády mírný přísušek. Důležitý je také dostatek světla, nejvhodnější je jen mírné přistínění. Všechny druhy a kultivary množíme řízkováním, ochotně koření jak vrcholové, tak i stonkové řízky se dvěma páry listů. Semena klíčí na povrchu rašeliny, jen pokud jsou čerstvá.
Latex, vytékající při poranění ze stonku nebo listů, je značně jedovatý.
Tropické a subtropické jasmíny
Další oblíbenou liánou je jasmín z čeledi Oleaceae. Rod zahrnuje asi 200 stálezelených nebo opadavých stromů, keřů a lián, které rostou v Africe, Asii, Oceánii a Austrálii. Nejčastěji se prodává Jasminum officinale, jemná liána, bohatě kvetoucí nádherně vonícími bílými květy, ze kterých však může až bolet hlava. Většinou si tuto rostlinu zájemci kupují kvetoucí a dalším rokem kvetení očekávají marně. Problém je v přezimování – tato subtropická rostlina nutně potřebuje zimní snížení teploty na 5–10 ºC, jinak květy nevytvoří. V sezóně zaléváme i hnojíme pravidelně, nepoužíváme studenou a vápenitou vodu. V zimě udržujeme půdu v květináči jen mírně vlhkou, ale nenecháme ji zcela vyschnout. Tvarovat a řezat je lze, ale v následujícím roce po seříznutí kvetou velmi slabě nebo vůbec. Množíme na jaře a v létě polovyzrálými vrcholovými nebo stonkovými řízky při pokojové teplotě. Některé obtížně kořenící druhy raději hřížíme a oddělíme až po zakořenění.
J. mesnyi (syn. J. primulinum) je přímý 2–6 m vysoký polokeř, který kvete žlutě poměrně velkými květy (asi 3 cm široké). Je o něco teplomilnější než J. officinale, vyžaduje pokles zimních teplot na 10–15 °C a sníženou zálivku, ostatní podmínky k pěstování jsou podobné. Snad nejznámější J. sambac pochází z Indie a je často pěstovaný pro omamně vonící květy. Je to asi třímetrový, většinou popínavý keř s jednoduchými vstřícnými listy. Květenství je vrcholové a bývá v něm 3 až 5 kvítků, širokých asi 2 cm, bílé, někdy lehce narůžovělé barvy.
Jasmíny jsou jedovaté, i když se běžně užívají v lidové medicíně, k výrobě parfémů a k přípravě jasmínového čaje.
Mučenky všech barev
K nejpopulárnějším pokojovým liánám patří mučenky. Většina pěstitelů však netuší, jaké možnosti tento rod nabízí – asi 500 druhů. Oblíbená je Passiflora caerulea s květy krémovými, širokými až 8 cm a modrou brvitou pakorunkou. Pěstuje se několik krásných kultivarů, např. ´Constance Elliot´ s květy čistě bílými nebo ´Kaiserin Eugenie´ kvetoucí fialově. Květy se tvoří na mladých výhonech a vykvétají od května do září. V poslední době se i běžných květinářstvích objevuje asijský druh P. aurantiaca s květy žlutooranžovými, P. citrina kvete drobnými, citrónově žlutými květy. Pěstitelé vyhledávají hlavně druhy s květy červenými, krásný je kolumbijský druh P. antioquensis nebo P. vitifolia ze Střední Ameriky. Jednoletá P. gracilis se pěstuje jako popínavá letnička. Má trojlaločné listy a malé zelenavě bílé květy, které jsou spíše zajímavé než pěkné.
Většina mučenek se pěstuje podobně, v létě vyžadují plné slunce, vysokou zálivku i teploty a pravidelné přihnojování, zima je obdobím odpočinku. Zimní teploty mohou (vyjma P. quadrangularis) klesnout až k 10°C, vhodnější jsou však o trochu vyšší, většina druhů snese zimování i v pokojové teplotě. Rostliny však vyžadují snížení zálivky. Mučenky potřebují dostatečně velkou nádobu a na živiny bohatou, humózní zeminu s vyšším podílem rašeliny, ůležitá je opěrná konstrukce. Výsev mučenek má jednu zvláštnost – semena klíčí postupně, v rozmezí až několika let. Snadnější a rychlejší je množení vegetativní – řízkováním. Protože rostliny plodí na letošních výhonech, seřezáváme loňské v dubnu či v květnu na 3 až 4 očka.
Plody mučenek jsou jedlé, druhy s velkými sladkými plody patří k hospodářsky významným rostlinám tropů (především P. edulis, P. alata, P. quadrangularis nebo P. vitifolia). Největší plody má brazilská P. quadrangularis, jejíž bobule mohou dosáhnout hmotnosti až 2,5 kg.
Text a foto Ing. Romana Rybková
Další fotografie naleznete v tištěné verzi časopisu Floristika 4/2013.