Bohatství rodu Begonia

Begónie se obecně řadí mezi tropické rostliny, ale není to tak zcela pravda, některé druhy rostou i v subtropech a dokonce i v mírném podnebném pásmu. Je to rod, který nabízí využití v interiérech, v domácích sklenících, v zimních zahradách, mezi sukulentními rostlinami, jako mobilní zeleň a dokonce jeden druh i trvale venku v zahradách. Celý rod zná jen pár odhodlaných vědců, nebo možná ani ti ne – protože monstrózní rod Begonia obsahuje více než 1500 druhů a stále se objevují nové a nové.

A odkud vlastně pocházejí? Begónie rostou ve Střední a Jižní Americe od severního Mexika po Bolívii a Paraguay, ve vlhčích oblastech střední a jižní Afriky, na Madagaskaru, Sokotře i Srí Lance, v jihovýchodní Asii od Indie přes Himálaj, Čínu, Taiwan, Malajsii, Sundy až na Papuu a tichomořské ostrovy. Jen v Austrálii žádný původní druh není.
V přírodě begónie obývají velmi rozmanitá stanoviště, od temného zastíněného podrostu deštného lesa horkých tropických nížin až po suché polopouštní oblasti. Nemálo druhů roste i v tropických a subtropických horách, kde teploty klesají až k bodu mrazu. Některé druhy potřebují nedotčený primární prales, jiné obsazují narušená místa na svazích podél cest, kde mají dostatek světla a chybí konkurenční rostliny. Zvlášť jemné a citlivé odrůdy rostou na okrajích řek nebo v okolí vodopádů, mnoho begónií najdeme růst petrofyticky – na severně orientovaných kamenech a skalách ve vrstvě mechu, několik druhů roste i epifyticky na stromech.
Begónie jsou natolik rozmanité a jejich taxonomie je natolik složitá, že byl celý rod rozdělen do 56 sekcí. Všechny druhy begónií jsou byliny nebo polokeře se stonky vzpřímenými, převislými nebo liánovitými, výška rostlin se podle druhu pohybuje od dvou centimetrů až po několik metrů. Listy se dosti různí tvarem, velikostí i zbarvením, vždy však mají palisty. Květy mohou mít bílou, bělozelenou, krémovou, žlutou, oranžovou, červenou nebo růžovou barvu. Plodem je tobolka vyplněná velmi drobnými semeny. Některé druhy, zvláště suchomilnější, vytváří oddenky nebo stonkové hlízy.

Pokojové begónie
Z tropických vlhkomilných begónií se nejčastěji pěstují druhy americké. Běžně se setkáme s drobným mexickým druhem Begonia boweri v několika barevných kultivarech, např. ´Tiger´nebo ´Black Falcon´. Velmi odolné jsou kultivary B. hydrocotylifolia, které snesou i suchý vzduch panelových bytů a kanceláří. Hojně se pěstuje i B. manicata, kterou poznáme podle několika prstenců rudých trichomů kolem horní části řapíku těsně pod listem, nebo její kříženec B. x ricinifolia. Tropických vlhkomilných begónií se běžně pěstuje více než stovka převážně amerických druhů.
U tropických vlhkomilných druhů kultura vychází z přírodních podmínek – stín, lehký rašelinový substrát, vlhký vzduch i dostatek vláhy v půdě jsou základem pěstování. Citlivější druhy potřebují umístění ve vitríně nebo přiměřeně velkém teráriu, kde mají vyšší vzdušnou vlhkost. Zaléváme často, aby byl substrát stále mírně vlhký, neměl by nikdy vyschnout. Begóniím snadno uhnívají kořeny, proto jim nenecháváme stát vodu v misce pod květináčem, nejodolnější druhy to někdy snesou, ale nevyhovuje to žádnému.
A pozor – mnohé druhy velmi špatně snášejí hnojení a chemické postřiky!
Některé původní druhy však snášejí i překvapivě suché nebo chladné podmínky. Jihoafrický druh B. partita (někdy se uvádí i pod jménem B. dregei) je výrazně suchomilná a specialisté na sukulenty ji často využívají do nádob v kombinaci s různými sukulentními rostlinami. K chladnomilným druhům patří nádherná, až 1,5 metru vysoká keřovitá B. fuchsioides původem z venezuelských hor. Poměrně často se pěstuje v nádobách jako mobilní zeleň, která od konce května do října krášlí terasy a venkovní prostory a kvete opravdu celoročně nápadnými růžovými nebo červenými květy.
Jediný druh B. grandis vydrží v teplejších částech naší republiky růst trvale venku na zahradě, musí být ovšem mírná zima. Pochází ze severu Číny a snese mráz do –7 ˚C.

Hlíznaté begónie do truhlíků
Velkou oblibu si získaly hlíznaté begónie, které se na léto vysazují do nádob nebo okenních truhlíků. Jsou to mnohonásobní mezidruhoví kříženci Begonia x tuberhybrida, jejichž šlechtění započalo již v 18. století křížením B. boliviensis a B. rosaeflora. Šlechtitelé k nim přimíchávali geny dalších druhů a postupně se vytvořily skupiny a typy od jednoduchých po plnokvěté, drobnokvěté až velkokvěté, vzpřímené i převislé, se zkadeřeným či třepenitým okrajem a různými odstíny květů.
Hlíznaté begónie jsou vytrvalé, vyšlechtěné především do nádob nebo okenních truhlíků. Vyžadují rašelinnou, na živiny bohatou půdu, častou zálivku, přihnojování a umístění v lehkém polostínu – slunce na ně může svítit část dne, ale nesnáší polední prudký žár, který jim spálí listy. Sázíme je na jaře, jakmile začnou rašit. Kvetou za dlouhého dne, ale hlízy vytvářejí za krátkého dne, proto je ze substrátu vyndáváme co nejpozději, ke konci října, aby co nejvíce narostly. Bývají uložené mělce pod povrchem, dáváme pozor, aby se nepoškodily. Očištěné od půdy a zbytků stonku a kořenů je uložíme v chladnu kolem 6 ˚C.
Begonia boliviensis je nejen jedním z rodičů velkokvětých hlíznatých hybridů, ale i staronovým objevem do truhlíků a závěsných nádob. Křehce vyhlížející květina je vhodná spíše do přistíněného prostoru, na slunci se pálí. Před zimou zatahuje, hlízu uchováváme v chladu a suchu. Podobné využití má jihoafrický druh B. sutherlandii s oranžovými květy. Je velice půvabná a ještě stínomilnější a vlhkomilnější. Její hlízky jsou velmi drobné, na podzim rostlina sama zatahuje a přes zimu je nutné uchovat hlízky v mírně vlhkém substrátu, aby nevyschly.

Hlíznaté begónie do interiérů
V zimním období se v květinářstvích objevují Begonia Elatior-hybridy s množstvím barevných plných květů. Vznikly křížením B. socotrana s B. x tuberhybrida (tedy s mixem hlíznatých druhů) a pěstují se skleníkově. B. Elatior-hybridy jsou pokojové rostliny a dlouhodobě vydrží i v místnostech s ústředním topením. Kvetou zhruba dva měsíce. Používají se spíše jako krátkodobá dekorační květina, v interiérech bývá problémem přivést je k opakovanému kvetení, protože k vykvetení potřebují snížení teploty na 15 až 16 ˚C.

Nezničitelné letničky
Další skupinou jsou Begonia Semperflorens-hybridy vyšlechtěné z B. cucculata, B. gracilis a B. hirtella. První kultivar vznikl roku 1909 a jmenoval se ´Primadona´, rozmach však nastal až ve 30. letech, kdy byla na trh uvedena odrůda ´Tausendschön´ a další, odolné proti nepříznivému počasí a vyrovnaných ve výšce i barvě listu a květu.
B. Semperflorens- hybridy se pěstují jako letničky na záhony a do nádob. Není zvykem je množit vegetativně, i když to samozřejmě lze, téměř výhradně se množí semeny. Pokud sadbu nechceme koupit, vyséváme semena již začátkem ledna. Mladé semenáčky přepichujeme dvakrát, v dubnu opatrně otužujeme a v květnu po posledních mrazech je můžeme vysadit ven.

Begonia rex – hybridy
Často se pěstuje i skupina hybridů s nápadně barevnými listy, které označujeme jako Begonia rex– hybridy. Jejich rodokmen skutečně začíná u assamského druhu B. rex, který se v kultuře objevil v polovině 19.století. Na vzniku dnešních hybridů se postupně podílelo ještě několik dalších druhů. Dnešní výrazné, listem ozdobné kultivary nesnáší přímé slunce, jsou spíše chladnomilné a nejlépe prospívají v méně vytápěných světlých interiérech.
B. rex – hybridy se množí výhradně řízkováním, výsev se nepoužívá. Potřebují přistíněné stanoviště, hojnou zálivku a lehký organický substrát bohatý na živiny. V létě jim prospívá umístění na zahradě nebo v dobře větraném vzdušném prostoru, v zimě vyžadují dostatek světla a snížení teplot na 12 až 15 ˚C.

Text a foto Romana Rybková

Více tipů a inspirativních fotografií naleznete v tištěné verzi časopisu Floristika 5/2013.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *