Áronovité liány – základní pokojové rostliny

Pokud si u většiny tropických áronovitých lián vypomáháte názvem „potos“ a cítíte mírnou nejistotu, tak věnujte chvilku pozornosti tomuto článku, protože je určen přímo vám. Ve jménech Philodendron, Syngonium, Rhaphidophora, Epipremnum, Monstera, Scindapsus, Pothos a dalších má jasno jen málokdo. Je to tím, že áronovité rostliny jsou nesmírně proměnlivé. Mladé formy se od dospělých značně liší a některé druhy (i v přírodě) vykvétají nesmírně vzácně. V kultuře většina áronovitých lián vytváří jen juvenilní listy, které bývají výrazně menší než dospělé, přesné určování neobvyklých druhů je někdy nemožné. Ovšem je ostuda, když profesionál, kterého práce s rostlinami živí, nezná ani základní druhy a všem áronovitým liánám suverénně říká „potos“, ačkoli je zřejmé, že se s rodem Pothos ve skutečnosti nikdy nesetkal, protože ten se pěstuje jen vzácně a v prodeji prakticky není. A protože áronovité liány nechybí snad v žádném interiéru, jsou neuvěřitelně nenáročné a velmi dobře použitelné pro různé příležitosti, stojí za to naučit se aspoň ty nejzákladnější rody a druhy.

Syngonium (česky syngonium)
Asi 40 druhů těchto lián obývá tropy Ameriky, od Mexika až po Bolívii. Syngonia jsou liány, kořenící v zemi nebo později kontakt se zemí ztrácejí a rostou epifytně (hemiepifyty). Liány mají příčepivé kořeny, s jejichž pomocí se popínají po dřevinách. Listy mají v mládí střelovité, později v dospělosti znožené. Jsou značně podobné filodendronům, ale poznáme je na první pohled podle žilnatiny: Syngonia ji mají síťovitou, kdežto filodendrony souběžnou. Květenství se zakládají jako vrcholová, výhon však pokračuje v růstu, a tak jsou zdánlivě úžlabní. Bývá jich několik, toulec je vytrvalý a chrání většinou svítivě červené bobule. Stonky i listy jsou prostoupené mléčnicemi – syngonia jsou jedovatá.
Nejčastěji (už asi 150 let) se pěstuje Syngonium angustatum. Mladé listy bývají zdobené podél nervů stříbřitě bílou proměnlivou kresbou – skoro každý semenáč je jiný. Dospělé znožené listy, skládající se z až 11 lístků, mají i 40 cm dlouhou čepel, kresba zůstává zachována, ale šedne a není již tak výrazná. Firmy používají často název S. albolineatum a nabízejí množství kultivarů panašovaných bíle (´Ruth Fraser´) nebo žlutě (´Green Gold´). Úzkolisté a barevné hybridy S. angustatum a S. podophyllum se nabízejí pod názvy ´Copper´, ´Patricia´ nebo ´Red Maya´ (tato forma je velice hezká a v mládí sytě růžová, později však šedne, proto je třeba ji stále obnovovat). Samotný S. podophyllum se pěstuje také a je pozoruhodný svou variabilitou. Často se setkáváme i se S. wendlandii, který roste v nadmořské výšce nad 1 000 m a vyžaduje větší vlhkost vzduchu než předchozí druhy. Má krásné temně zelené listy se sametovým povrchem a bílým pruhem podél žilnatiny.
Pěstování syngonií patří k nejsnadnějším. Rašelinový substrát pro pokojové rostliny je zcela vyhovující, do mísy musíme upevnit mechový sloupek nebo koirem obalenou tyč, po níž se bude rostlina popínat. Teploty by neměly klesat pod 18 °C. Místo volíme spíše stinné, úpal je zcela nežádoucí. Zálivka je pravidelná po celý rok, výrazné období klidu není nutné. Jednoduché je i množení, vrcholové i stonkové řízky o dvou až třech článcích rychle zakoření v perlitu, rašelině nebo jen ve vodě.

Philodendron (česky filodendron)
Po anturiích druhý nejbohatší rod áronovitých zahrnující 700 až 1 000 druhů rozšířených v tropické Americe od Mexika a Karibiku až po Bolívii. Rostou od nížin do nadmořské výšky 2 000 m v deštných i mlžných lesích, mnohem vzácněji ve světlých řídkých křovinách nebo v bažinách a na březích řek. Zcela běžně je najdeme na světlinách v okolí cest.
Filodendrony jsou liány nebo přisedlé epifytní růžicovité byliny, nechybí ale ani stromkovité formy se silným kmenem nesoucí vrcholový chochol listů (pěstuje se např. P. bipinnatifidum). Listy mají protáhlé, někdy nafoukle ztloustlé řapíky, hladké, bradavčité nebo porostlé žláznatými chlupy (P. verrucosum). Čepele mohou být jednoduché, široké i úzké, šípatkovité, dlanitě zpeřené nebo dvakrát zpeřené, vzácně znožené, drobné i velmi rozměrné. Juvenilní a dospělé listy se často tvarově dramaticky liší – v prodeji jsou téměř vždy rostliny nedospělé. Květenství vyrůstají po jednom nebo několika v paždí listů. Plodem jsou velké masité bobule, toulec opadá až po jejich dozrání. Bobule sice obsahují šťavelan vápenatý, ale chutí připomínají banány a jedí je opice i netopýři, kteří tak přispívají k jejich šíření.
Nejčastěji se pěstuje v našich interiérech P. hederaceum pod synonymem P. scandens. Je to liána se slabým stonkem a široce oválnými zašpičatělými listy se srdčitou bází. P. erubescens má čepele listů dlouhé 20 až 40 cm, leskle zelené nebo načervenalé, podlouhle oválné, zašpičatělé a na bázi srdčité, dlouhé řapíky a stonek jsou purpurové. Jemný P. elegans má čepel dlanitě zpeřenou s úzkými úkrojky, statný druh P. bipinnatifidum tvoří jako ruka silný kmen pokrytý jizvami po opadlých listech a má obrovské, dvakrát zpeřené listy. Nádherný druh P. verrucosum má 30 až 75 cm dlouhé čepele, saténově lesklé s tmavšími skvrnami mezi světlou žilnatinou (na rubu jsou lehce purpurové), tmavorudé řapíky jsou hustě porostlé zelenými žláznatými chlupy.
Filodendrony jsou jedovaté, protože obsahují šťavelan vápenatý, ale toxicita je poměrně nízká. Nebezpečné jsou zvláště pro kočky a jiná domácí zvířata, byly ale zaznamenány i smrtelné otravy dětí. Kontakt s pryskyřičnatou šťávou vytékající z poraněných tkání může způsobit kožní a oční záněty. V tropech jsou filodendronové kořeny vítaným materiálem k pletení košů a jako náhrada provazů, v Kolumbii a Venezuele indiáni otravují fermentovanými listy P. craspedodromum vodu v tůních a loví pak kumarinem omámené ryby.
Většině filodendronů se dobře daří při pokojových a vyšších teplotách ve světlém polostínu. Zcela jim postačí rašelinový substrát pro pokojové rostliny. Liány potřebují oporu v podobě tyče nebo mechového sloupku. Skutečné období klidu neprožívají, proto je celoročně dostatečně zaléváme, prospěje jim časté přestřikování listů vodou. Množíme je řízkováním, stonek rozřežeme po dvou „kolínkách“, ze spodního odstraníme listy a řízky zapíchneme na teplé a vlhké množárně do rašeliny nebo hrubého perlitu. Čerstvá semena dobře klíčí v teple a vlhku na povrchu rašeliny.

Rhaphidophora

Rod Rhaphidophora je poměrně bohatý, zahrnuje asi 120 druhů, které se vyskytují v Asii od Indie po Austrálii a tichomořské ostrovy, ale rostou i v tropické západní Africe. Jsou součástí nížinných deštných lesů, ale rostou i v člověkem přeměněné krajině. Díky své nezničitelnosti a skromnosti přežívají i velmi nepříznivé podmínky.
Jsou to liánovité hemiepifyty. Listy mívají dlouhý a tenký řapík bez výraznější pochvy, čepel má souběžnou žilnatinu a je buď „monsterovitě“ dělená, anebo jednoduchá, kopinatá. Stopka květenství vyrůstá z úžlabí listů, palice, na které jsou v husté spirále květy, je válcovitá, silná, toulec často záhy opadává. Juvenilní forma bývá dost odlišná od dospělých rostlin. Poměrně běžně se pěstuje R. decursiva s hluboce členěnými čepelemi listů dlouhými až 70 cm a R. korthalsii podobných rozměrů i vzhledu. Velmi pěkný druh je R. celatocaulis z Bornea, s listy přitisklými k povrchu skály, zdi nebo stromu, po nichž se popíná.
Jako všechny áronovité rostliny jsou druhy rodu Rhaphidophora jedovaté. Pěstování je velmi snadné, liány jsou značně stínomilné a hodně vydrží. Stačí jim jakýkoli rašelinový substrát, trvale pokojová teplota a pravidelná zálivka. Hnojivo je potěší, ale pokud na ně pěstitel zapomíná, o rostliny nepřijde. Některé druhy vyžadují vyšší vzdušnou vlhkost (např. R. celatocaulis), běžně pěstované druhy však snesou bytové podmínky bez potíží. Tyto liány se množí téměř výhradně vegetativně. Článkované stonky zakořeňují v každém nodu (v místě, kde vyrůstá list), řízek s alespoň dvěma články stačí položit na stále vlhký perlit, písek nebo rašelinu, přikrýt skleněnou miskou nebo fólií a počkat, až zakoření.

Monstera (česky monstera)

Celkem 36 druhů roste v celé tropické Americe. Jejich domovem je tropický deštný a horský mlžný les. Monstery jsou také hemiepifyty, často však spouštějí provazovité kořeny až k zemi, kde koření. Společným znakem monster jsou charakteristicky zpeřené členěné listy, často navíc děrované. Mezi juvenilními a dospělými listy bývá zásadní rozdíl: Mnoho druhů má mladé listy celistvé, drobné, krátce řapíkaté či přisedlé a celou plochou čepele přitisklé k podkladu (M. dubia). Nejznámějším a nejpěstovanějším druhem je M. deliciosa z Mexika až Panamy. Je to statná, až 20 m dorůstající liána s téměř metr dlouhými a jen o něco užšími, zpeřeně členěnými a děrovanými čepelemi dlouze řapíkatých listů. Naopak (a kupodivu) málokdy pěstovaný je druh M. siltepecana z Mexika, Belize, Guatermaly a Hondurasu s celistvými, stříbrně skvrnitými listy, které dosahují jen asi 14 cm délky. M. subpinnata z Ekvádoru a Bolívie má naopak listy hluboce dělené, s jen tenkými plochami čepele kolem hlavní nervatury, podobně jako některé druhy rodů Amydrium a Epipremnum.
Monstery jsou jedovaté, jejich tkáně, jako v případě mnoha jiných áronovitých, obsahují jehličkovitě drásavé krystaly šťavelanu vápenatého. Plody, dužnaté bobule, jsou naopak poživatelné, velmi chutné, místně patří k důležitým druhům ovoce Střední Ameriky. Využívané jsou i jejich kořeny, z kterých se pletou hrubší koše na dopravu zeleniny. Většina monster roste zcela uspokojivě při teplotách, které se celoročně pohybují nad 20 °C. Jako substrát postačí směs pro pokojové rostliny s vysokým podílem rašeliny a větší nádoba, vhodná je tyč nebo konstrukce, k níž se liána vyvazuje. Odřezávání vzdušných kořenů je samozřejmě škodlivé, mají se navést k povrchu substrátu, v němž zakoření. Světlo je nejlepší rozptýlené, tedy lehký polostín, mladé rostliny ale snášejí i hlubší zastínění. Zaléváme dostatečně celý rok, výraznější období klidu monstery neprožívají. Výsev na povrch vlhké rašeliny je sice snadný, běžnější je ale řízkování. Používáme jak vrcholové, tak i stonkové řízky s dvěma články, spodní list odřízneme. Koření i ve vodě, vhodnější je ale rašelina nebo perlit.

Scindapsus (česky scindapsus)
Celkem 35 druhů roste od Indie východně a jižně až po pacifické ostrovy a severovýchodní Austrálii. Tyto liány bývají hemiepifyty, často rostou i na skalách. Jejich domovinou jsou tropické deštné nebo monzunové, poloopadavé lesy, někdy dorůstají obrovských rozměrů. Juvenilní listy jsou často přitisklé k podkladu celou plochou čepelí, tvarově se velmi liší od dospělých, ovšem v interiérech většinou v nedospělém stádiu zůstávají. Čepele mívají celokrajné, srdčité, oválné až úzce kopinaté, v případě některých druhů zajímavě skvrnité. Květenství vyrůstá ojediněle, toulec je úzce sevřený kolem palice, plodem je červená bobule. Nejčastěji se pěstuje Scindapsus pictus ´Argyraeus´ s nesouměrnou asi 10 cm dlouhou čepelí listu pokrytou stříbrnými skvrnami. Roste skvěle nejen volně v bytě, ale využívají ho i teraristé, protože dobře snáší umělé osvětlení.
Scindapsy jsou jedovaté, alergiky však nedráždí. K pěstování zcela postačí kupovaný substrát pro pokojové rostliny, kde je dostatečný podíl vláknité rašeliny, popřípadě můžeme přidat perlit nebo písek. Teplota by neměla celoročně klesnout pod 18 °C, vyšší je vhodnější, v zimě nepřestáváme pravidelně zalévat. Rostliny dobře prospívají v polostínu, mladší exempláře snášejí hlubší stín, dospělé naopak potřebují více světla. Do nádoby, v níž scindapsus pěstujeme, upevníme mechový sloupek nebo tyč ovázanou kokosovými vlákny. Řízky s dvěma kolénky zapíchneme do perlitu nebo rašeliny v teple a vlhku.

Epipremnum
Celkem 15 druhů roste v jihovýchodní Asii, ale ve správných jménech se vyznají jen specialisté taxonomové. Přímo školním příkladem takového obecně známého a běžně pěstovaného druhu, který se „stěhoval“ z rodu do rodu, je však právě rod Epipremnum, který byl popsán nejdříve jako Pothos, pak přeřazen k rodu Scindapsus a nakonec mezi Rhaphidophora – a jak vidíte, ani toto pojmenování nebylo definitivní. Pro běžného zahradníka a floristu stačí vědět, že v kultuře je několik panašovaných forem Epipremnum pinnatum ze Šalomounových ostrovů. Zatímco v bytech zůstávají listy většinou celistvé a poměrně drobné, v tropech dorůstají skoro půlmetrové délky a čepele jsou vykrajované a perforované jako u monster.
Pěstování E. pinnatum patří k nejsnadnějším, jistě také znáte spoustu kanceláří, kde roste po dlouhá léta ve sklenici s čistou vodou. Výsledkem jsou ovšem drobnolisté „hladové“ formy, které se správně pěstovanými a živenými rostlinami nesnesou srovnání.

Pothos (česky potos)
Jméno „potos“ pěstitelé pokojovek i zahradníci vyslovují poměrně často, nejde ale říci, že oprávněně. Rod Pothos je sice v jihovýchodní Asii běžný, v Evropě ho však nenajdete ani v mnohých botanických zahradách. Je známo asi 60 druhů, rozšířených v indomalajské a pacifické oblasti včetně Austrálie, jediný druh se vyskytuje i na Madagaskaru. Jsou to liány s poměrně drobnými a zajímavými listy, které nedorůstají příliš velkých rozměrů ani v přírodě. U většiny druhů je list rozlišen v plochý řapík a viditelně oddělenou čepel. Jsou to perspektivní rostliny do budoucna a v prodeji se časem jistě objeví, protože snášejí dobře sušší vzduch interiérů. Pěstují se stejně snadno jako ostatní áronovité liány.

Text a foto Romana Rybková

Více tipů a inspirativních fotografií naleznete v tištěné verzi časopisu Floristika 3/2013.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *